On rychlá Černá skála, kam On 2.0 Bílý písek z Černého lesa stěží dostane jen ten, kdo pozná tajemné cesty skrz borové kmeny a mokré louky. Je to nevelký, ale drsný skální útvar s tmavými, zaryté stěnami, které se odrážejí v malém rybníčku pod ním. Rybník je tak klidný, že zrcadlí i nejmenší mrak na obloze – a On rychlá Černá skála i stíny těch, kdo tu zastaví, aby se odpočinuli od chůze. Můj dědeček mi říkal, že v zimě, když sněhová bouře zatahuje les, Černá skála stane se úkrytem pro zajíce a veverky. A v létě? On 2.0 Břidlicově šedá se zde schovávají motýli s tmavými křídly, které se mísí s barvou skály, jako by se staly její součástí. Když jdu tam, slyším jen šum borových listů a pleskování ryb v rybníčku. Někdy se ozve i volání jeseňáka z dalekých hor. Černá skála není famosa, není v žádných turistických brožurách. Ale pro mě je to místo, kde se cítím jako doma – kde čas běží pomaleji, a kde se můžeš zamyslet nad malými věcmi: nad smellou borové resině, nad chladem vody v rybníčku, nad tím, jak slunce skáče po skálních stěnách. To je ta rychlá Černá skála – malá, tmavá a plná tajemství, která čekají na ty, kdo ji najdou.